triatlon / ultrarunning / extrémní sporty
Jan Francke
Jan Francke se narodil do outdoorově založené rodiny. Už odmalička tak svou pozornost věnoval nejrůznějším sportům. Patří mezi naše přední triatlonisty. Vášní a výzvou jsou pro něj však extrémní závody, hlavně ty zimní.
- Je těžší běhat rychle kratší běhy nebo pomalu ty delší?
Jednoznačně rychle ty kratší. Při dlouhém běhu se má člověk čas se pokochat, zamyslet, vyčůrat, kdežto při krátkém a rychlém to je jen čistá bolest se sklopenou hlavou a zážitků minimum.
- Jaký je podle tebe rozdíl mezi zkušeným běžcem a začátečníkem?
Dle mého jeden z velkých rozdílů je v tom, že začátečníci se často pokoušejí trénovat stejně co ti zkušení a to bez hlavy a paty. Trénovat umí každý, ale správně odpočívat umí málokdo a moc začátečníků právě odpočívat neumí a plácají se v tom dokonce své kariéry.
- Čím by si měl začátečník projít, aby okusil krásy běhu naplno?
Měl by se jít právě projít, sám, do neznámých krajin a na dlouho, ideálně s přespáním někde v přírodě. Ale záleží jak kdo krásu běhu vnímá. Já ji vnímám v tom, že mi právě běh umožňuje poznat jednodušší a přirozenější svět než ten, který většinou vidíme. To je pro plná krása běhu. Pohybovat se v přírodě jako zvíře.
- V čem je pro tebe běh lepší než ostatní sporty?
Neřekl bych, že běh je lepší než ostatní sporty co dělám. Ale každopádně se řadí mezi mé top aktivity a to díky své jednoduchosti a neuvěřitelné neomezenosti. Vzít si boty a jít běžet můžu téměř kdekoliv na světě, v jakémkoliv počasí, v jakoukoliv dobu. Chce to jen morál a odvahu.
- Běháš v jakémkoli počasí, může ti něco zabránit v tréninku?
Běhám v jakémkoliv počasí. Kromě pěknýho počasí velice rád běhám v hnusným zimním počasí. Třeba když je mlha a sněží, je neuvěřitelný ticho a klid. V tréninku mi občas brání má pohodlnost, láska ke spánku a otcovství.
- Jaký je tvůj nejlepší zážitek spojený s běháním?
Asi když jsem objevoval kouzlo dlouhých běhů, což bylo zrovna v Austrálii, kde jsem pár let žil. Tam jsem během poznával zapomenuté a divoké kouty Tasmánie. Podobné zážitky mám i z Kanady, kde jsem se zase během toulal po horách.
- Máš svoji srdeční trať nebo vzdálenost?
Srdeční tratě mám v Kanadě v okolí Squamish a u Máchova jezera v borových hájích a kokořínských lesích.
- Jak si se dostal k běhání a od kolika let běháš?
K běhání jsem se dostal přirozeným vývojem již od útlého mládí. Je to výsledek výchovy našich rodičů. Přes plavání jsem se dostal k triatlonu a pak později k dlouhým běhům. Ale přespoláky jsme s bráchou běhali už jako malý. A ne proto, že jsme museli, ale proto, že nás to bavilo.
- Co považuješ za svoji největší přednost a slabinu?
Přednost asi v tom, že jsem tvrdohlavý a když se soupeři cítí nekomfortně či dají najevo, že mají dost, tak mě to posiluje, ač sám už nemůžu. Prozrazovat slabiny by bylo nerozumné.
- Jak zvládáš stres?
Závodní stres zvládám celkem obstojně, přeci jenom závodím zhruba třicet let a něco jsem se už naučil. Stres během extrémních závodů zvládám přirozeně, kdy si ho uvědomuji až po tom, co stresový faktor odchází a já se začínám klepat. Stres z konzumu a města nezvládám vůbec.
- Co je podle tebe nejpodstatnější dovedností běžce – je to vůle, technika, nebo vytrvalost?
Jednoznačně vůle a pak dlouho nic. Tam kde je silná vůle není potřeba mnoho.
- Běháš radši sám nebo s někým? S hudbou nebo bez?
Sám. Dle nálady s hudbou či bez.
- Jaká je tvoje nejoblíbenější oblast na běhání? Šotolina nebo asfalt?
Na rodné hroudě to je Kokořínsko a Máchův kraj. Asfalt a šotolina jsou mý nepřátelé, jsem vyznavač terénu, těžkého terénu a běhu mimo cesty.
- Jakého závodu si nejvíc vážíš? A který ti udělal největší radost?
Vážím si každého závodu, kde pořadatel dává srdce a lásku ke sportu před byznys a výdělek. A tyto závody mi zároveň dělají i největší radost.
- Nějaký poučný nebo zábavný zážitek z běhání?
Zábavný a zároveň strašidelný zážitek mam z Aljašky ze závodu Iditarod. Pátý den jsem měl už takovou spánkovou krizi, že jsem si sedl na saně, velice hluboce usnul a když jsem se probudil, tak jsem neměl sebemenší tušení kde jsem a co tam dělám, měl jsem v hlavě úplně vybíleno a to byl zajímavý pocit.
- Proč je podle tebe běh v současnosti tak populární?
Nemám tušení.Možná, že jeho jednoduchost a mediální propagace v kombinaci s komerčníma závodama.
- Co bys doporučil začínajícím běžcům, anebo čeho se mají vyvarovat?
Poslouchat své tělo, nic nehrotit, dobře odpočívat a kvalitně trénovat.
- Dodržuješ tréninkový plán? Jak vypadá?
Tréninkový plán nedodržuji, jelikož žádný nemám. Máme s ženou dvě malý děti, k tomu nestabilní práci a tak nelze moc plánovat. Řídim se aktuální situací a pocitem. Když je čas, tak trénuji každý den, ale toho teď moc není a tak toho tréninku také moc není.
- Jaké používáš vybavení?
Všechno oblečení používám od Montane, což je velmi vysoká kvalita, ač to není zas až tak známá značka u nás v ČR. Boty mám od Inov8 a zbytek je co dům dal.
- Co je tvojí největší motivací?
Má rodina, děti a žena. Pak také extrémní výzvy, kde člověk nemá jistotu, že dokončí či to zvládne.
- Jaké jsou tvé plány a cíle pro nadcházející sezónu?
V půlce ledna mě čeká extrémní ultramaraton na 430km Montane Spine race v Anglii. Pak nějaké dlouhé extrémní triatlony, terénní triatlony. Příští zimu zimní ultra Rovaniemi 300km a za pár let bych chtěl zkusit na Aljašce královskou trasu 1600km na Iditarod trail invitational.
- Kde bys chtěl být za 10 let, jak bys chtěl žít?
Chtěl bych být tam kde jsem teď a žít jak žiji teď. Jsem se svým životem spokojen.
- Jak nejradši odpočíváš? Co je tvůj největší relax?
Nejraději odpočívám nicneděláním a poflakováním se po kavárnách u dobré kávy. Největší relax je dobrá hudba, dobrá káva a pohoda.
- Něco dalšího zajímavého, co by jsi chtěl sdělit?
Když nejde o život, jde o hov...
Sám sobě psem - Zážitky ryzí z extrémních krizí - Jan Venca Francke, ambasador značky Montane
„Černá a mrazivá yukonská noc. Teploměr ukazuje -40 °C a klesl by ještě níže, kdyby mu to baňka dovolila. Jsem fyzicky i psychicky na dně. Všude, kam se podívám, jsou stopy vlků. Slyším, jak vyjou a když omylem zasvítím čelovkou do lesa, vidím spousty svítících očí, které na mě upřeně hledí. Prý útočí jen na slabého jedince. Jenže já jsem jedinec a momentálně sakra zesláblý. K tomuto stavu se přidávají halucinace – nejdříve vizuální. Vidím podivná zvířata, věci a tvary. Pak i sluchové – cinkání tramvaje nebo bzučení včel. Musím rozlišovat, co se děje v mé hlavě a co v reálu. Dnešní noc mám o zábavu postaráno.“
